13 / 26
V jednom království plném voňavých květin žili král s královnou. Nemohli se ale ze
svých zahrad plných pestrých barev radovat, protože jim k úplnému štěstí chyběly
děti. Král velice toužil po vlastním dítěti a královna vždy, když uviděla své poddané
s jejich drobotinou, uronila slzičku.
Už ani nedoufali, a jejich přání se jim přece vyplnilo. Stal se zázrak: narodila se jim
dceruška. Celá země se radovala a manželé vystrojili veliké slavnostní křtiny, na které
kromě svých šlechticů pozvali všechny víly z okolí. Nebyly to ledajaké lesní žínky, ale
vědmy. Vždy totiž stály u kolébky novorozeňat a přály jim do života, tkaly nit osudu.
Spokojenému děvčátku v kolébce věštily ovšem jen to nejlepší. A tak se dostalo na
zdraví, štěstí, bohatství a hodného prince. Jedenáct se jich u malinké princezny vy-
střídalo se svou sudbou a královští rodiče byli spokojeni.
Vtom se rozrazily dveře komnaty a vešla sudička celá v černém: „Za to, že mě tví
rodiče nepozvali, v den svých osmnáctých narozenin se píchneš do prstu a navěky
usneš a s tebou celé království.“ A zmizela. Překvapená královna se rozplakala.
85